Z historie kostela
Kostel svatého Martina byl vystavěn nejprve v románském slohu v letech 1178-87, snad na místě předchozí románské kaple. Podle kostela byla nazvána i osada, pro niž byl tehdy vystaven, Újezd svatého Martina. Ke kostelu patřil také hřbitov a škola. V letech 1249-53 byly vystavěny nové městské hradby, které farní osadu rozdělily na dvě části – před a za hradbami. Kostel byl tehdy přestavěn v gotickém slohu, jeho zeď přiléhala k hradbě, a proto se začal nazývat Sv. Martin ve zdi. Za Karla IV. byl kostel znovu goticky přestavěn a byla zvýšena jeho klenba (podlaha byla tehdy o dva a půl metru níže, než dnes!).
Do opravného hnutí, které vyústilo v českou reformaci, se faráři od sv. Martina zapojili velmi brzy – farář Václav z Jičína, zvaný Rohle, se o odpustcích
„milostivého léta“ 1393 soukromě vyjádřil, že se nejedná o odpustky, ale o přeludy. Bylo to v době, kdy si odpustky ještě koupil i mladý Jan Hus. Nejvýznamnější okamžik sv. Martina ve zdi nastal zanedlouho poté – na sklonku podzimu 1414 zde byla poprvé po několika stech letech v Praze opět vysluhována Večeře Páně pod obojí způsobu - s chlebem a vínem pro všechny účastníky. Pod vlivem významného husitského teologa Jakoubka ze Stříbra ji vysluhoval místní kněz Jan z Hradce. Mistr Jan Hus, který chtěl Večeři Páně pod obojí vysluhovat laikům, kteří o to mají hluboký duchovní zájem, se k tomu vyjádřil z věznice v Kostnici – Jakoubkovi ze Stříbra vzkázal „milý Kubo, nekvap tím, když se bohdá vrátím, chci toho věrně pomoci“. Kostel tehdy představoval, spolu s Betlémskou kaplí, sv. Vojtěchem a sv. Michalem, jeden z pilířů pražské reformace.
V husitské době byl sv. Martin ve zdi oblíbeným pražským kostelem. Roku 1433 v něm proběhl tzv. Svatomartinský sněm. Budova v té době vzkvétala díky donátorům – r. 1488 k němu nechal majitel sousedního domu (Platejz) Holec z Květnice přistavět boční lodě v pozdně gotickém slohu. Za to si směl ze svého domu přistavět pavlač, vedoucí z jeho domu přímo do kostela – stopy po tomto vzdušném vstupu jsou ještě viditelné zvenku z východní strany. R. 1498 darovala kostelu 5 kop míšeňských grošů, určených na víno k Večeři Páně, lounská měšťanka Dorota Vančurová, sestřenice slavného Dalibora z Kozojed. R. 1520 propukl na území farnosti mor, který pak řádil po celé Praze. Na místním hřbitově byla pohřbena část padlých z bitvy na Bílé hoře r. 1620. Poslední evangelický zápis v kronice je z 13. 12. 1621: „Když mandát ze strany kněžstva“ (o vystěhování nekatolických kněží) „vydán byl pro pana faráře i některé jiné tehdáž, jenž se tu sešli a v svém vykročení žalostivě rozmlúvení své měli, dáno na 2 pinty vína 1 kr 8 gr 4. den.“
Roku 1622 již proběhl u sv. Martina programový akt „odvolání“ kalicha na „místě činu“. Další výraznou událostí byl požár města 15. října 1678, při němž shořela střecha sv. Martina ve zdi a bylo nutno opravit věž a přelít zvony, které se roztavily. V 18. století bylo na hřbitově pohřbeno několik členů rodiny Brokoffových, kteří měli nedaleko sochařskou huť.
Roku 1784 zrušil kostel i hřbitov císař Josef II. poté, co si ho osobně prohlédl a shledal, že „jest tmavý, vlhký a sešlý“. Budova sloužila jako skladiště, byty, obchody, slavné lahůdkářství i hostinec, snad i s tančírnou. V době asanace Starého města pražského na přelomu 19. a 20. století byla budova na přímý podnět politika Ladislava Riegra zakoupena městem a velmi zdařile zrekonstruována podle návrhu architekta Kamila Hilberta.
Po První světové válce byl kostel dlouhodobě zapůjčen Českobratrské církvi evangelické. Od té doby až dodnes slouží jako celocírkevní kostel, nejprve byl využíván pro účely evangelické vojenské správy, později pro práci s mládeží (večerní bohoslužby) a cizojazyčné bohoslužby (dříve v angličtině, nyní v němčině). V době komunistické diktatury představovaly večerní bohoslužby významné duchovní centrum evangelické mládeže, studující v Praze, a tak přispěly výrazným podílem k formování současné evangelické střední generace.
Co v kostele stojí za povšimnutí
Interiér
Vpravo od hlavního vchodu si lze prohlédnout zachovalý náhrobní kámen Johanky Maczerové z Letošic († 14. 3. 1608), s podobou dívky v dlouhých šatech podle španělské módy s krajkovým límcem a s hlavou podloženou polštářem, opatřený nápisem „Létha 1608. W pátek po Stržedopostu um
ržela Johanna Dcera Slowutného Pana Petra Maczera Z letossicz a tuto pohržbená leží Ocžekáwagicze Blahoslaweného zmrtwých wzkržís[ení]“.
Raritou, kterou již v žádném pražském kostele nespatříme, je dřevěný trámový strop v levé lodi. Strop malovaný rostlinnými a zvířecími motivy byl pravděpodobně vybudován po požáru v roce 1678.
Sedneme-li si do židle a pohlédneme vzhůru, můžeme si pohodlně prohlédnout gotickou klenbu kněžiště se štíhlými žebry, zakončenými pitoreskními hlavičkami i malovanou výzdobu stropu hlavní lodi – štít se znakem českého království – dvouocasým lvem ve skoku, zasazený do vavřínového věnce, prázdný vavřínový věnec a znaky významných donátorů z 16. století – Beneše z Vlkanova – stříbrného vlka se zlatým jazykem a Holce z Květnice – stříbrné kotvy se třemi háky.
Zlatý kalich s Biblí na čelní stěně kostela je znakem Českobratrské církve evangelické, která v kostele 
koná své bohoslužby. Odkazuje na dvě podstatné věci, které se v těchto prostorách odehrávají od husitských dob až dodnes (s dlouhou přestávkou 1784-1918): zvěstuje se Slovo Boží a vysluhuje se Večeře Páně. Kalich s Biblí symbolizuje evangelíkům Krista, kterého poznávají z Písma, a připomíná jim také období jejich dějin, kdy jim Bible a Večeře Páně byly tak důležité, že pro ně vedli boje (husitská doba), nebo snášeli pronásledování (doba temna).
Exteriér
Zajímavý je již protiklad pohledu zevnitř a zvenčí – při pohledu zevnitř budova zaujme jednotným dojmem, umocněným střízlivostí evangelické výzdoby, a naopak zvenčí je kostel velmi členitý, v němž ústrojně srůstají gotické, barokní a novogotické stavební prvky.
Na západní stěně kostela s dnes užívaným vchodem si povšimneme stavebních prvků a plastik z počátku 20. století, citlivě zapadajících do gotického rázu stavby: vstupního portálu s kamenným štítkem s letopočtem 1905 a iniciálami HK, upomínajícími na architekta Kamila Hilberta a znaku Hlavního města Prahy, umístěného na věži. Její spodní část svým tvarem napovídá, že snad původně byla pevnostní věží v hradbách.
Na severní stěně kostela, pozorovatelné z Martinské ulice, si lze prohlédnout pamětní desku, připomínající pohřbené členy rodiny Brokoffových a ohrazený zbytek původního hřbitova. Vpravo od něj se nachází barokní portál z roku 1779, nad nímž je vyobrazen sv. Martin jako barokní šlechtic (zobrazení vychází z původního oltářního obrazu Karla Škréty). V horní části kostela stojí za povšimnutí tři malé ostré stříšky a barokně zakončená věž, která zdánlivě ke gotickému kostelu nepatří.
Na východní stěně kostela, za níž vede ulička na Národní třídu, můžeme vidět vysoko na zdi zazděný vchod, kterým přicházel po dřevěném mostku na bohoslužby majitel sousedního domu „U Platýza“ a na střeše plastiky šklebícího se kamenného chlapce a sovy.
Legendy spojené se sv. Martinem ve zdi
Legenda o svatém Martinu
Martin – římský voják, který kolem roku 334 sloužil v dnešní Francii, se za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby chudáka ochránil před následky prochlazení. Později, když měl být Martin zvolen biskupem, schoval se raději do husího chlívku. Husy ho však prozradily kejháním a Martin se jim pomstil větou: „Zlořečené plémě husí za to povždy pykat musí“, a prý tak založil tradici pojídání husy na den sv. Martina (11.11.).
Martin představuje, díky možnosti interpretovat jeho legendu nezázračně a humánně, pro evangelíky jednoho z nejméně kontroverzních katolických svatých. Proto si kostel i pod evangelickou správou uchoval své jméno – jen se většinou uvádí bez přízviska „sv.“. Pražští němečtí evangelíci navíc slaví i svátek sv. Martina lampionovým průvodem. Připomínají si přitom také reformátora Martina Luthera.
Ztracená pečeť
Ke hřbitovu, který přiléhal k sv. Martinu ve zdi, se váže pověst, kterou jako první zaznamenal Václav Hájek z Libočan (†1553) v Kronice české: R. 1386 tu prý bydlel staroměstský purkmistr Jiří Šverhamr. Jednou přišel z radnice domů, položil na stolek městskou pečeť i s opaskem, načež odešel do jiné komnaty. Jeho manželka koupala své dítě ve škopku, a když křičelo, dala mu pečeť, aby si s ní hrálo. Později zapomněla na pečeť a vylila ji ze škopku na ulici, kdež ji jeden měšťan nalezl a hned odnesl na radnici. Konšelé ho okamžitě zavolali a žádali na něm pečeť. Řekl, že ji má doma a hned přinese. Konšelé šli v patách za ním, vzali však s sebou kata, neboť za ztrátu městské pečeti hrozila tehdy smrt. A když purkmistr bez pečeti vyšel z domu, dali ho před jeho domem stít. Mrtvého pak pohřbili na hřbitově svatého Martina. Legenda praví, že duch nebohého purkmistra ve středověkém oděvu s vlastní hlavou v podpaží se dodnes pohybuje kolem kostela v noci, ale i ve dne. Zjevuje se pouze osobám nedbalým a nepořádným a nabádá je, aby si dávaly pozor na své věci. Dobrosrdečné, jinak neškodné strašidlo nechce, aby někdo další skončil jako ono, proto jim hrozí ukazovákem, někdy i hřbetem dlaně levé ruky.
Pověst má i chmurné pokračování: Nešťastná purkmistrova žena v zoufalství vyslovila nad svou dcerou kletbu. Ta vyrostla v krásnou dívku, nedlouho po svatbě však zemřela. Od té doby přijížděl každou noc do Martinské ulice kočár, z něhož vystupovala bledá nevěsta a plakala nad místem, kde její otec vydechl naposledy. Do dívky se však zamiloval jeden mladý muž, a tak si jednou dodal odvahy, zastoupil jí cestu a zapřísahal jí, že jí chce doprovázet, ať to bude kamkoliv. Dívka se smutně pousmála a pravila: „Je-li tvá láska tak veliká, jak říkáš, počkej na mě o půlnoci v kostele svatého Martina.“ Druhý den ráno pak nalezli mladého muže mrtvého na zemi v kostele s rozpřaženýma rukama a šťastným úsměvem na tváři. Od té doby se již bledá nevěsta v Martinské ulici nikdy neobjevila.
Kamenný chlapec
Jedna řádná vdova, bydlící v bývalé škole u sv. Martina ve zdi, měla neobyčejně zlotřilého syna. Když se jednou vracela domů po těžké lopotě, viděla zástup lidí, pozorující střechu kostela. Na střeše ležel její syn a vybíral tam holubí hnízda. Lidé mu spílali, ale on se jim jen smál. Když neposlechl ani svou matku, nechala se unést hněvem a zvolala: „Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl!“ Sotva dořekla ta slova, její kletba se stala skutkem.
Život sv. Martina ve zdi dnes
V současnosti se v kostele scházejí dvě společenství – v neděli dopoledne od 10.30 se konají bohoslužby evangelického sboru německého jazyka a večer od 19.30 české bohoslužby pro mládež, při kterých se pravidelně střídají kazatelé. Sv. Martin ve zdi tak živě navazuje na kazatelskou tradici Betlémské kaple. Kromě toho probíhají v kostele i další aktivity – konají se v něm slavnostní bohoslužby Evangelické teologické fakulty Karlovy Univerzity i další příležitostné bohoslužby, různé kulturní i společenské akce, s. Martin ve zdi je oblíbeným kostelem pro uzavírání svateb, nacvičuje v něm pozounový chór, v letním období bývá kostel otevřen pro veřejnost a skoro každý den se v něm od 17.00 konají koncerty vážné hudby.